Vánoce, Vánoce, Ježíšek přines nám dárky...

Tohle byly zaručeně ty nejzvláštnější Vánoce vůbec... Začalo to 23. kdy jsme s Leou vystřihovaly papírové hvězdičky a lepily je u ní po bytě a já pak večer pekla vánočku a ona quiche. 24. jsem vstávala hrozně brzy, a díky bratrovi, který začal sms tím že, "Naboural jsem..." jsem se i poměrně rychle vzbudila. Nenaboural auto, jak jsem se později dozvěděla. No a pak jsme se s Leou vydaly na trh koupit tradiční masový koláč k večeři. Mimo jiné jsme dostali ochutnat ledové víno a ledový cidre a likér z javorového sirupu a jiné víno a tak byl aperitiv za námi. Večer jsme strávily ještě s Nadiou (Benin) a celý jsme ho projedly a nakonec jsme se vydaly i na půlnoční. Melodie vánočních písní jsou  všude stejné. 25.jsme vstaly a šly s Nadiou bruslit. Její  první pokus, spadla jen jednou, ale byla to rozhodně sranda. A pak nás čekala večeře u Quebečanů. Vyzvedl si nás pán v Lexusu a odvezl si nás k nám domů. Byli tam ještě dva studenti ( Freancie a Madagaskar) a rodiče paní domácí, kteří byli v Praze. Povídali jsme a zase jsme hrozně moc jedli. A dostali jsme od nich dárečky.
No a 27. večír byla v Quebecu Bílá noc. Spoustu atrakcí pro turisty, kteří právě teď ovládají město. ( I Lei se občas ptají jestli na ní spíš nemají mluvit anglicky). No a během téhle noci jsme naživo viděly vyřezávat sochy z ledu, koňskou tramvaj a potkaly jsme Nadiu s Issou ( Burkina Faso, tem bydlí místo mě tam, kde jsem bydlela předtím) a Patrikem (Jižní Súdán) který bydlel v Praze, takže umí jakžtakž česky. Takže jsme si postěžovali že nám chybí knedlíky a svíčková a guláš a svařené víno. Bylo to fajn.
Teď si musím koupit diář, protože jsme s Leou vytvořily dlouhatánský seznam věcí, které musíme stihnout.

Je tu spoustu sněhu!!! Včera večer se po městě pohybovali lidé v lyžařském oblečení včetně brýlí =)

Jo, a na rajčeti jsou další fotky.

Máme ho!

To cukroví! Vím, že jste mi napsali spoustu receptů, ale já jsem nakonec přeci jen podlehla oříškům... Takže jsem nakonec dělala rohlíčky, které mají tvar spíš válečků, pracny a takové dortíčky... Bylo to srandovní, páč tu nikdo nic neváží a všechno se odměřuje na mililitry a na lžíce a hrnečky, takže moje odhady váhy byly víc než přibližné. Ale těsto drželo a výsledek je nad očekávání.

Dnes je konec světa, nějak jsem se s nikým neshodla v kolik hodin to vypukne. Já už mám cukroví, takže je mi to jedno =)  Už od rána nám tu řádí pořádná sněhová vánice. Zase padá sníh...

další fotky

V Quebecu...

je průměrný roční úhrn sněhových srážek 5 m. Zatím napadlo něco kolem 30 cm. Zatím... Sněží už 2 dny v kuse a nemá přestat ještě celý zbytek týdne, a pak se raději neví. Taky k tomu fouká a ve městě se tvoří normální sněhové jazyky... Takže ač se město snaží sníh uklízet, pro pěší nic moc...Jsem ráda, že mám kabát s kapucou. Už jsem taky ozkoušela tunely pod kampusem, ale sníh je asi lepší...
Takhle to teď vypadá před barákem, nemáme plastový tunel ani nikoho s hrablem, a silničáři odklízí sníh nám před vchod =)

Zkoušky, prezentace a jiné ošklivé a nepříjemné věci už jsou za mnou a tak si teď můžu užívat měsíc zasněženého volna. V plánu je cukroví, dárečky, koupě bot do těchto arktických sněhových podmínek, večeře v Quebecké rodině, lyže, sněžnice, brusle, sněhulák, bobování, New York, Boston... (ne nutně v tomto pořadí).

Byla jsem na Hobitovi. V originální anglické verzi, bez jakýchkoli titulků,takže jsem všemu nerozuměla, ale jelikož znám knihu nazpaměť, tak to moc nevadilo. Celkově se mi film líbil, ale docela mě zklamal. V půlce se mi chtělo spát, ale naštěstí to zachránil konec. Doufejme, že ty další díly budou lepší.

Pohled na campus dnes ráno

Cukroví

Potřebuju poradit. Nemám mlýnek, ani šlehač a nedají se tu sehnat ani formičky. Piškoty tu neznají... 
Co krom lineckých koleček ( přeci jen sklenička by jako vykrajovátko posloužit mohla) se dá za těchto podmínek upéct? 
Víc hlav, víc ví...
PS: piškoty si kvůli vosím hnízdům péct nebudu!

Je tu zima

A to opravdická, včera jsem se vracela domů, je pravda, že kolem půlnoci, ale to nemění nic na tom, že bylo -18... A jak jsem tak šla na autobus tak se mi na vlasech vytvořily malinké zmrzlé kapky, jak jsem dýchala, Uff... a bude to ještě horší =)
Už napadl i sníh, ve městě vyrostlo spoustu vánočních stromků a já se začala těšit na Vánoce. Jenže stejně jako na ČVUTu i tady se končí těsně před, 20.12. mám poslední zkoušku. Takže Vánoce pro mě začnou až 21...

Včera jsem ochutnala mušle. Zmínila jsem se o nich před Leou, protože je  prodávají úplně všude a ona je šla včera koupit na trh a uvařila je k večeři. U nich je to úplně normální jídlo. Bylo to docela dobrý, jen na to, jak jsou ty mušle veliký, tak v nich skoro nic není. Taky jsme se přihlásily na vánoční oběd/večeři/program v quebecké rodině. Tak jsem zvědavá, jestli nám někoho přidělí.

Sportu zdar!

Vím, že se říká, že každý má někde na světě svého dvojníka, ale proč jich je spoustu v Quebecu, to je záhada. Možná už jsem zapomněla, jak vypadáte a vidím vás všude jen proto, že už je to dlouho. Ale je to vážně zvláštní, takhle ráno jedete autobusem a kouká na vás někdo, koho znáte...

Nesněží. Je to skoro frustrující, jak je to tu všechno připravený už několik týdnů na sníh a on furt nikde. Před domy se objevily bílé plastové tunely a podobné garáže na auta. Spoustu stromů zabalili do fólií, aby se asi nerozpadly pod tíhou sněhu a na některých trávnících jsou takové divné koberce. Všichni tu mají ze zimy respekt :-)

Vyrazila jsem v pátek na hokej, můj první hokejový zápas naživo! V televizi je to lepší, protože vám to někdo komentuje, naživo zase vidíte celé hřiště... Vyhrál Quebec, drtivě 6:0 proti Sherbrooku, juniorská liga, byli opravdu o moc lepší.  NHL jak je známo stále stávkuje, navíc Quebec nemá NHL tým. Bylo to srandovní a bylo tam spoustu dětí a krásný maskot- lední medvěd s velikýma očima a celý plyšový, neobjal mě, seděli jsme moc uprostřed...

A ještě týž večer vyhrát univerzitní tým Rouge et Or pohár amerického fotbalu, potřetí v řadě.  Úspěšný večer, u všeho jsme byly! Jen si musím přečíst pravidla,abych příště  rozuměla proč se všichni radují.

A pak jsem si upekla brownies, protože jsem měla hroznou chuť na čokoládu. Čokoláda v americe = brownies! Asi se na ní stávám závislá, Káťo!!! Po návratu do Čech a snědení posledního čokoládového bonbónku to bude asi dost drsná odvykačka....

Příští týden mám odevzdat hned tři práce. A hrozně, ale opravdu hrozně se mi nechce nic psát.


Jo a taky Quebečaní jsou posedlí překládáním anglických názvů. Nezajdete si tu do KFC, ale do PFK. Nedáte si hot-dog, ale chien-chaud a popkorn je mais-eclatée. Taky mají specální název pro řasenku a další... Francouzi tu z toho mají docela srandu =)

Akční víkend

V sobotu jsem jela na výlet-Sentier des Caps. Bylo krásně, sluníčko a zima. Sníh sice ještě nepadá, ale zima je, a tak všechna voda je zamrzlá. Bylo nás jen 10, takže oproti první výletu v 25 to bylo daleko příjemnější. Celý park je na břehu sv.Vavřince, na takovém útesu a v lese. Protože země byla zmrzlá a asi před tím v ní bylo asi spoustu vody, chodili jsme po takových malých zmrzlých jehličkách. A rozbíjeli je svou vahou... =( Všude bylo plno rampouchů a zamrzlých kaluží. Bylo to moc krásné. No a řeka je opravdu široká a modrá a plují po ní obří lodě a jsou na ní bojky a majáky.

Pochopila jsem, že když se tady chodí na výlet, tak se spíš běží než jde. Ale zase se díky tomu za den stihne daleko víc. Vraceli jsme se kolem čtvrté a už zapadalo sluníčko.

No a v neděli večer jsem se stěhovala, takže zahoďte starou adresu a napište si tuto:

882 rue Isidore-Garon, App #7 
G1V3X4
Québec,Québec
Canada


Člověk by si myslel, že když se stěhuje po 2 měsících tak bude mít stejně věcí jako před těma dvěma měsíci. A ono ne... Nevim, kde jsem to vzala, ale měla jsem o 60l batoh víc a jednu krabici. Bydlím teď blíž ke škole a za levnější peníze. Mám postel, skříň, stůl, šatnu a okno =) už mi chybí koupit si jen židli a polštář. 

Semaine de lecture je týden, kdy máte být zavření v pokoji, ležet v knihách a pilně studovat...

Takže jsme se v neděli ráno sbalily a vyrazily s Leou na cesty. Bylo to dost dobrodružné, protože v rámci úspor jsme hledaly nejlevnější způsob dopravy a ubytování. Prostě věci, které mě dosud nenapadaly... O spolujízdě už jsem slyšela, ale že jí poprvé vyzkouším v Kanadě se mi ani nezdálo. Nicméně se to povedlo, do Montréalu nás vezl Montréalaň. Jel rychle, a tak jsme pak v Montréalu měly 5 hodin času mezi přestupy. prošly jsme se po městě a viděly krásné ptačí budky, méně pěkné metro a spoustu starých kostelů, kam jsme se chodily ohřát. A pak jsme nasedly do multivanu, který řídil jakýsi Ind, nebo tak něco. Celou dobu telefonovat a nadával a zpíval si a z 6 hodin jsme byli na okraji Toronta. Takže cesta proběhla, a my se jen bály, jak se vrátíme zpět =)

V Torontu jsme spaly u Carlose (couchsurfing). Přijely jsme kolem půlnoci a on měl pozvané kamarády, a tak nám poskytl vlastní pokoj a sám spal na gauči. Toronto mě nijak nenadchlo. V centru jsou jen samé paneláky a spousta betonu a skla a všechno bylo šedivý a bylo hnusně. Největší zážitek byl, když jsme se nechaly vyvést na CN Tower a nějak nám nedošlo, že v New Yorku je Sandy. Takže jsme byly nějakých 300 metrů vysoko, kolem skučel vítr a věž se mírně kymácela... Na cestě domů jsme se musely schovat v Subway, jednak, protože jsme měly hlad, ale hlavně se nedalo moc jít, protože vážně hodně foukalo. Jedna paní tu noc zemřela, protože na na ní spadal větev a jeden barák vyhořel, ale neví se jestli za to může Sandy. Navštívila jsem obchod Prague. Prodávali guláš s knedlíky a vzadu měli chladící box s točeňákem, knedlíky a miňonkami. Obsluhovali mladí toronťané a já byla dost zklamaná. 

V Torontu se nedá ztratit. Od východu na západ jezdí tramvaje, z jihu na sever autobusy, všechno po své dané ulici. Dole pod tím jezdí metro. Všechny ulice jsou navzájem kolmé. Krom CN Tower a nespočet obchodů tam není nic zajímavého k vidění. Na každém rohu je Starbuck cofee.

Na Halloween jsme vyrazily na Niagárské vodopády, protože na stránkách slibovali cosi vyjímečného. Nejdřív nám ujel bus, protože nejela tramvaj, kvůli tomu shořelému domu. Tak jsme jeli tím dalším. Pršelo, jak jinak, ale nebylo to tak hrozný. Dorazily jsme a nikde nikdo nebyl. Vydaly jsme se pěšky k vodopádům a nikde nikdo nebyl! Prošly jsme zábavním parkem a nikde nikdo nebyl!! Mimo sezona a navíc středa... Alespoň jsme nemusely stát fronty na výhled. Niagára hučí, nevím, jestli teskně, ale hučí. A teče tam neuvěřitelné množství vody velkou rychlostí. Mělo to na mě podobný efekt, jako se koukat do ohně... 

Ale jsou to  jen vodopády a krom nich tam není nic zábavného. Všechny turistické atrakce byly zavřený. Měla jsem svůj první burger! Čekaly jsme na noc, abychom je viděly i osvětlený a pak jsme jeli domů. Zase nám málem ujel bus =)

Cesta do Ottawy byla taky srandovní. Nakonec jsme si koupily lístky na vlak. Na místenky, s omezením na zavazadla jako v letadle. Byly jsme uvedeny do vozu, dostaly jsme přednášku o únikových východech a nabídli nám nejdražší kávu na světě. Poprvé jsem vyzkoušela volání z telefonu přes skype. Za 4 a půl hodiny jsme byly v Ottawě. Čekala na nás Cristina ( rumunka, jejíž rodiče emigrovali do Kanady když jí bylo 9). Odnesly jsme si věci k ní domů a vyrazily do města. Ottawa je mnohem přátelštější než Toronto. Je tam méně mrakodrapů a dají se tam najít i historické budovy. Vzala nás do kavárny na cheescake a pak nás poslala do muzea ( bylo 1. a to jsou muzea zadarmo). Demokraticky jsem vybrala muzeum člověka?civilizace?, nevím jak to přeložit. Prostě pohled na obyvatele Kanady v průběhu věků. Bylo to moc pěkně udělaný, a ačkoli jsme tam byly asi 4 hodiny, nestihly jsme všechno. 

V pátek jsme byly v parlamentu. Měla jsme v batohu nůž a kružítko a bylo mi to oboje zabaveno. Lea měla na svetru kovové knoflíky a ty jí málem uřezali.. Kontrola pečlivější jak na letišti. V parlamentu sedělo asi 20 poslanců a vypadalo to jako u nás- noviny, notbooky, telefony. Jen předseda vypadal, že poslouchá.  Potkala jsme tam čecha! Je z dopravní fakulty ČVUTu a je na studiu v Torontu.. jak je svět malý. Na oběd nás vzala Cristina na typickou libanonskou Shawarmu, něco jako řecký gyros. Bylo to dobrý a bylo toho hodně! Taky jsme viděly nejstarší dům ve městě- 1862. 

No a pak už jsme jely domů. Busem do Montrealu a spolujízdou do Quebecu. Ottawa je sice hlavní město Kanady, ale netváří se tak. Dostat se tam a odtamtud je hrozně těžký, protože hlavní tepna je Montreal-Toronto. 

Dohromady to dělá 1900 km. To je jako jet z Prahy do Paříže a zpět. Na zdejší poměry je to jen takový menší výlet. Bylo to krásné!!! 

• Na vlajce má Kanada javorový list, ale stejně tak, by tam mohl být list Ginga Biloby, byly všude! 
• Nikdo není čistý Kanaďan, všichni mají rodiče odjinud. Indie, Kuba, Švédsko, Španělsko, Peru, Ekvádor... Čistého Kanaďana jsem ještě nepotkala. 
• Angličan mluvící francouzsky je horší než Francouz mluvící anglicky.
• Studentské slevy jsou známy jen v Evropě, tady na studenty kašlou. 
• Pražská MHD je nejlepší, kterou jsem zatím potkalaa taky dost levná...
• Všichni tu ráno spěchají do práce, školy s papírovým kelímkem kafe
• Dneska jsem si koupila pastelky...

fototototo

Nepíšu, já vím

Ano, já vím, stěžujete si, že nepíšu pravidelně a tak.. Ale představte si, že byste vy měli psát pravidelně něco zajímavého ze svého obyčejného života. Šlo by vám to? Mě to moc nejde. No kromě zkoušek, které byly a cesty do Toronta, která bude a kterou jsme poctivě plánovaly a která snad dobře dopadne, se tu nic zajímavého neděje. Jo, včera bylo asi 17 stupňů a slunce, takže žádný sníh narozdíl od Čech. Ale až se vrátím, tak vám všechno napíšu, slibuju. Nejvíc se těším na český obchod v Torontu, třeba budou mít i šumavu... Mějte se krásně!

Čínské polívky doby(i)ly svět

Tak podzim už nám tu pomalu končí. Bla jsme pozorovat husy jak táhnou na jih, byla jsem se projít v lese podél potoka a užívala jsme si krásy barevných listů a pak jsme potkala první zamrzlou louži. Taky nám postavili na náměstí kluziště a já si koupila svoje brusle, abych se na něm mohla klouzat. Nekup je za 10 dolarů...
Ještě jsme vám nenapsala, že se zdejší popelnice vyváží každou středu a neděli brzo ráno. Takže každé úterý či pátek vynášíme večer pytle s odpadky a skládáme je na roh ulice. Kolem desáté to vypadá vážně  jako na skládce.. Nicméně minulé úterý jsem se potkala s Francouzem z prvního patra, který také nesl svůj pytel na roh. No, a dneska, když jsme vytáhla Kevina na brusle, a on mi řekl, že jsme se zbláznila a že za 7 dolarů si brusle půjčovat nebude a že to neumí a tak... Tak jsme se tam potkala s oním Francouzem, co šel bruslit se svými kamarády. Tak se Kevin poslal domů a já s nimi strávila příjemný večer. Taky jsme pochopila, proč Francie nikdy nebude moci vyhrát nad námi v hokeji a proč jsou Kanaďani tak dobrý, skoro jako my.
Blíží se mi první zkoušky, příští týden hned 3, tak jsme zvědavá. Zatím si tu připadám jako na prázdninách. Všichni Quebečani si stěžují, že mají moc práce. Takže jsem buď něco nepochopila, nebo se tu akorát tváří, že musí něco dělat. No uvidíme za týden...

Na silnicích jsou místo přejetých ježků přejetí mývalové

Celý týden jsme pečlivě sledovala předpověď počasí a modlila se, ať prší až v neděli! Skoro se mi to povedlo. V sobotu ráno jsme se naskládaly do pěti aut. Bylo nás 18 a měli jsme všichni velký batohy, takže to chvíli zabralo než jsme odjeli. Bylo asi 7 ráno a temné mraky visely nad obzorem, něco kolem 11 stupňů, takže luxus. Jen co jsme vyjeli z města, pochopila jsme, na co se všichni těšili. Většina stromů ve zdejších lesích je listnatá, takže když nastane podzim tak se barví do neuvěřitelných odstínů žluté a červené. Kdyby svítilo slunce, bylo by to určitě ještě o moc krásnější a kýčovitější.

Zaplatili jsme vstupní poplatek, poplatek za stan, za ohniště, půjčovné lodí, vest a pádel, poplatek za dýchání čerstvého vzduchu a za ty barevné stromy (to jsem si vymyslela, ale určitě něco takovýho vymyslí)... Vítejte v Kanadě!!!

Byl mi přidělen kormidelník Jean. Je z Francie a jak mi řekl, jen 10% lidí v klubu je z Quebecu. S námi jeli ještě 3 Němky, 1 dívka z Ontaria, 1 Austrálie, a určitě ještě 2 Francouzi  ostatními si nejsem jistá. Takže se sice všichni snažili mluvit francouzsky, ale vzduchem lítala angličtina a hlavně němčina. Byla jsem z toho dost zblblá a nakonec jsme si pletla ty jazyky dohromady.

Nepádlovali jsme celý den, ale dvakrát se Jean prošel s lodí na zádech, dohromady asi 2km. Chtěla jsem mu pomoct, ale všichni kluci se hecli, že to zvládnou sami... Nemám žádnou fotku, ale vypadalo to dost srandovně. A není to tu nic divnýho, prostě když končí jezero, čapne se loď a přenese se na další. Dokonce na to nají speciální značky. Protože jsme byli děsně rychlí, nechali jsme lodě na plážičce a vydali se hledat Bobří vodopády. A v tu chvíli začalo pršet. Ale no co, asi jako ve Švédsku. Neexistuje špatné počasí, jen špatné oblečení. Naštěstí na tábořišti byl domeček na dřevo, tak jsme tam stavili stany a pak je postavené nosili na místo. Kluci vykouzlili z plachtiček střechu a dokonce se jim podařilo rozdělat oheň. A pak jsme večeřeli -  polívka, těstoviny a muffiny jako zákusek. Asi to zavedu i u nás, fakt to přišlo v hod, a navíc to bylo dobrý. To stejný se opakovalo i u snídaně. Jen bez toho deště. Neděle se už obešla bez nošení lodí a tak už ve dvě jsme byli u aut. A protože jsem měla spoustu věcí mokrých, tak jsem šla večer prát. Sušičku jsme neriskovala, tak teď doufám, že mi to do rána uschne, jinak budu muset jít do školy v pyžamu.

foto

Měsíc za mnou

Před 4 týdny jsme se tu přistála na letišti... Neuvěřitelné, asi to uteče hrozně rychle.

Minulý víkend jsem byla na tom výletu. Nasedli jsme do aut a 2 hodiny ujížděli na sever. Trochu mi to připadalo zbytečné, když kolem byly lesy ale asi to stálo za to. Projeli jsme kráterem, který tu zbyl po dopadu meteoritu ještě před dinosaury. A na jeho severním konci jsme vstoupili do národního parku (vstupné 6$). Bylo nás asi 25 a vypadali jsme jak školka na výletu. Šli jsme jak housátka za sebou a já si říkala, co tam sakra dělám. Pak se to naštěstí přirozeně rozdělilo na skupinky a bylo líp. Byla docela zima a foukal vítr, takže jsme se nikde moc nezastavovali a oběhli kolečko přes vrcholky s výhledem na jezera a kráter. 

Cestou  zpět jsme se ještě stavili v místním pivovaru. Ale protože mi byla zima, dala jsme si horkou čokoládu. Možná to bylo tím, že to byl pivovar, ale byla pěkně hnusná. 

V týdnu se k nám nastěhoval Kevinův pes. Je malý, chlupatý a nesmí tu být, protože nesmíme mít v bytě zvířata. Tak teď sháníme někoho, kdo si ho vezme. 

V úterý mi přišel dopis! Udělal mi obrovskou radost, tak doufám, že to tím neskončilo. 

V pátek jsem byla na utkání dvou improvizačních školních týmů. Moc jsme jim nerozuměla, ale to Lea s Julii taky ne a to to jsou francouzsky. Hodila jsme si pantoflí a připadala si jak kdysi dávno na Klamovce. Hraje se tu universitní liga, škola má 4 družstva- srdce, piky, káry a kříže. Hrají každý pátek, tak tam asi občas zajdu, abych zjistila, jak moc se zlepšuju v porozumění quebečanům. 

Tuhle sobotu jezdila MHD zadarmo, tak jsme se vydali přívozem na druhou stranu řeky(1 km šířka). Chtěli jsme si vyfotit zámek se zapadajícím sluncem, ale nakonec jsme zmokli. Počasí se tu mění jako na horách a teploty taky. Jeden den 20, další už jen 2 atd.

Sesmolila jsme svojí první práci. Jsem teď odborník na septiky...

foto na rajčeti

Štrůdl

Včera (pátek) jsem byla v rámci integrace  trhat jablka na blízkém ostrově (l´ile d´Orleans).Teploměr hlásil 20 a já vyrazila v tílku a kalhotách a bylo mi celý den hrozný horko. Vyfasovali jsme 5 librový pytel a byli jsme vpuštěni do sadu. Za 20 minut jsme měli natrháno a šli zkoumat místní obchůdek. Bylo to všechno moc drahý a tak jsme to s dvěma francouzskama sabotovala na lavičce pod stromy. Už po cestě mě napadlo, že si z jablek upeču štrůdl, tak jsem zašla do obchodu a snažila jsem se sehnat suroviny. Už vím, že si všechno musím přečíst, protože naposledy jsme si místo kukuřice v plechovce ( na tom přeci není co zkazit!!!) koupila rozmixovanou kukuřici v jakémsi šlemu. A předtím úplně odtučněné mlíko, protože bylo maskováno ve stejně modré krabici jako předtím polotučné... Suroviny jsem sehnala a už vím, proč mají tak drahý chleba- mouka 2,5 kg = 6$ !! Dokonce se mi podařilo alternativně vyřešit váleček na těsto..

Můžu vám říct, že je vynikající!  Taky jsem vám konečně vyfotila Kevina. Byli jsme se projít po nábřeží a omylem se mu v kapse objevila quebecká vlajka. Tak nám teď visí v kuchyni. 

Juch

Tak se tu ochladilo. Ještě o víkendu bylo asi 20 teď 11. Cizinci se poznají podle toho, že jsou obalení šálami a kabáty. S místňáky to nehnulo. Stále v lodičkách a blůzce. Já jsem něco mezi, protože nemám, do čeho se zabalit... =) Zítra si půjdu něco koupit.  Škola začala a já jsem zatím všemu jakžtakž rozuměla a vypadá to, že budu mít jen jedno ústní představení projektu a jinak všechno psace, tak se mi ulevilo. Nejsem na veřejné projevy.
 JInak tu o víkendu byl festival vín z Bordeaux. Kevin tam prodával ty svoje kachní paštiky a tak mě tam propašoval zdarma. Příjde mi, že tu jsou dost zásadně orientovaní na Francii a Evropu. Všechno s ní porovnávají daleko víc než s USA.
Jsem zapsaná do outdorového klubu a o víkendu jedu kamsi do kopců, hrozně se těšim!

1. víkend

První víkend ještě neskončil. V pondělí tu byl svátek, a protože jsou v úterý volby, mají studenti ze zákona dáno, že nemusí do školy... Zatim se mi studentský život líbí =)

No, abych neseděla sama doma, udělala jsem ze sebe turistu a šla prozkoumat město. Kevin o víkendu pracoval, tak jsem na to byla sama. Původní plán, že obejdu citedelu a sednu si v parku na slunko a budu se opalovat mi překazil koncert Madony. Všude byly ploty a spoustu bezpečáků. Tak jsem to obešla  a nakonec se do parku dostala. Něco jako naše Letná, jen o moc větší. Citadelu střáží vojáci, stejně jako u nás Hrad. A stejně jako v Praze se s nimi všichni fotí. Kevin mě večer vzal do hospody. Za nekřestěnský peníze jsme si koupili pivo, poslouchali živého kytaristu a zase se vrátili. Ta cena byla hrozná s porovnánim s Prahou, ale tady je to prý noormální.  Bydlíme sice přímo v centru, ale ceny tu jsou jako kdekoli jinde, aspoň u jídla to platí. Kevin mě porazil v pokru.

V nedělí jsem si půjčila Kevinovo kolo a vyrazila na projížďku podél pobřeží, po cyklostezce. Kolo nic moc, předjížděl mě skoro každý, noco, nejela jsem žádný závody. Vypadalo to, že na kole tu jezdí opravdu všichni. Staří jezdí na elektro, potkala jsem i vozíčkáře. Taky pána, co si vezl svého psa v nosiči na břiše... Za hodinku jsem byla u vodopádů Montmorency. Prý něco jako Viktoriiny, nevím, ty jsem ještě neviděla. V parku jsme potkala sysla, nebo tak něco, a spoustu veverek. Večer jsme úplmou náhodou narazili na vstupních dveřích do domu na pozvánku do 3. patra na uvítací mejdan. Tak jsme šli. Bylo tam asi 10 lidí, francouzi, belgičanka, a quebečani. Jeden z nich byl na pracovním pobytu v Olomouci =) Skoukli jsme  jejich byt  a jsme na to o moc líp. Kevin mě porazil v monopolech.

Pondělí bylo supr. Už ráno svítilo slunce, ostatně svítí po celou dobu co jsem tu. Byli jsme pozváni na loď. Tak jsme odjeli na okraj Q (trvalo to asi 1h busem) a pak nás odvezl táta jedné Kevinovi kamarádky k jezeru na svojí loď. Všude jsou lesy. Vesnice se pozná tak, že se les na chvilku rozestoupí a objeví se domečky. Vypadají dost podobně jako ve Švédsku, jen se tu nelimitují barvami. Kdyby mi někdo řekl, že se v Kanadě budu koupat a opalovat na lodi uprostřed krásného jezera, tak bych mu určitě nevěřila. Ale stalo se...

Teď zrovna jsme se najedli a Kevin si šel předělat pokoj a já jdu spát.

Otázka na všechny: jak a co si tu mám vařit? Nebaví mě jíst furt to stejný a nechce se mi tu vyvařovat. Navíc vařit pro jednoho je hrozně nezábavný. Salám a sýr stojí víc než syrové maso a chleba je to nejluxusnější, co si můžete koupit. Přijímám jakékoli návrhy....

Ps: odkaz na ty žádané  fotky

Quebec 1.část

To, co mě tu zaujalo a překvapilo.

Na zastávkách autobusů nejsou jména a leckdy ani jízdní řády. Takže pokud už z domova nevíte, kudy kam, nemátě šanci. Nadruhou stranu, tento nedostatek dohání to, že řidiči berou lidi i mimo zastávky, pokud si mávnou. Nebo mi to tak alespoň přišlo, zatím jsem to nezkoušela. Taky lidem nezavírají před nosem. A řeknou vám kdy máte vystoupit, pokud jim ukážete adresu.

Všichni jsou hrozně milí! Řidič autobusu vás pokaždé pozdraví, stejně tak prodavačka v supermarketu. Dneska mě pozdravil dokonce dělník na ulici a popřál mi Bonne journée, madame! Pokud jsem něco potřebovala, vždycky mi někdo pomohl a s úsměvem a mohla jsme si myslet, že to udělal rád... Navíc, když zjistí, že jsem cizinka, tak se začnou snažit ještě o kousek víc.

Všechno je tu hrozně daleko. Quebec má sice jen půl milionu obyvatel, ale veliký je možná jako Praha. Všechno je tu obrovský- silnice, trávníky, zahrádky... Takže je to od baráku k baráku prostě daleko. Navštívila jsem i zdejší nákupní centrum. Je veliký asi jako Václavák, o 3 podlažích a množstvím chodeb. Obrovský jsou i postele, málokde jsou jednolůžka.

Při používání mobilů se platí jak za odchozí tak i příchozí a je jedno, jestli sms nebo volání. Využívají to k tomu, že mají spoustu tarifů a dá se vybírat co budete mít illimité.

Všichni mají povědomíí o České republice. Spousta studentů tam i byla. Hlavní vzpomínka je na levný alkohol =)

Věděli jste, že známá artistická skupina Cirque du soleil je z Quebecu? Já do dneška ne. Ale protože jsou odtud, tak tu performují zadarmo od úterý do soboty v centru města pod dálnicí. Byl to zážitek! Snaha o fotky byla marná, takže mi to holt budete muset věřit.


To  je vše, časem přibude víc věcí.

Mám byt!

MÁM BYT!! Přímo v centru Qubecu, takže to tam vypadá jako ve Zlatý uličce na Hradě =). All in za neuvěřitelných 365$. Sice je v přízemí, ale zase má krásnou koupelnu a hlavně u něj staví většina autobusů směr škola. Všichni, komu jsem říkala, kde bydlím, tomu nevěřili...  Takže kdyby někdo přijel na návštěvu, mohu ho ubytovat. Mám to napůl s jedním francouzem, který sem takx přijel do školy, ale už před 4 lety.

Taky bych se chtěla veřejně omluvit pražské MHD. To co mají tady je hrozný. Asi si koupím kolo. Ale bylio mi řečeno, že v půlce řína začne padat sníh a sleze až v dubnu, tak nevim.

JSEM TU

Tak jsem tu. Cesta byla dost únavná. Vstávala jsme v 5 ráno a přílet byl v 4 ráno- dost dlouhý den. Protože jsem letěla vpodstatě poprvé a nikdo mi neřekl, že se dají zarezervovat sedadla, tak ve chvíli kdy jsem to zjistila, byly už všechny lepší zabraný. Takže jsem seděla uprostřed uprostřed a mohla jsem se leda tak koukat na podivného černocha vedle sebe. Dostali jsme najíst a na výběr bylo množství filmů a hudby. V Detroitu jsme se bála, že nenajdu kufr, ale byl tam a dokonce stále krásně ostrečkovám od Aleše a Káji. Takže čokoláda prošla bez povšimnutí =) Další balíčky jsem vezla v kabině a taky to nikdo neřešil- příště více bonbonů! Sice mě zuli, ale toho spínacího špendlíku na kabelce si nikdo nevšiml. Pohovor s USA celníkem byl taky v pohodě. Začal mi vyprávět o tom, že jeho oblíbený zpěvák je z Prahy, ale jméno jsme neznala. Ze zpráv se dozvídám, že nad Floridou řádí bouřka s tornády, nebo tak něco. Tlustý američany jsme zatím nepotkala, asi nelítají. Let do Quebecu měl zpoždění, protože se někde ztratila posádka. Pak už jen pohovor s kanadským imigračním o Československu, atentátu na Heydricha a Lidicích. No, nevim co jsem mu odkejvala, strašně se mi chtělo spát. V Q je hrozný horku, něco kolem 30 °C. Řídí se normálně vpravo a objížďky tu mají stejně blbě značený jako u nás.